Ashra, když jsem ji dostala, již byla Český junior šampion. Se mnou na výstavách to moc nechytla. Nejsem ani mladá ani pohledná mladá slečna. V tom mi utvrdila i jedna paní rozhodčí, když mi řekla, že ve svém věku bych již neměla vystavovat. Zuřila jsem, ale s odstupem času jí dávám za pravdu. Nezáleží jen na psovi, ale i na člověku, který ho předvádí, jak je oblečený, zda má sako, to nás, přiznejme si, naučila Martina Kräuterová nebo alespoň mě. Kde jsou ty doby, kdy jsem se vešla do krásného bílého sáčka, které nedopnu a do bílých bokových kalhot, které mi v lepším případě bez pásku pevně upnutého padají nebo je neobléknu už vůbec. Další smůlou je, že již na výstavy nejezdím s dcerou. Má "jiné" zájmy, dvouletého synka, mého milovaného vnoučka Sebastiánka. Ale zase mám štěstí na spoustu kamarádů a kamarádek, které mi a musím říct, že to myslím vážně, snad rádi a rády s sebou berou. No abych to shrnula: Ashra má třídu šampionů, mě vystavovat moc nebaví, Ashru také ne, ale alespoň se naučila, opět na piškoty, v kruhu "zkamenět" a hlavně postavit uši. Mám nevýhodu, Ashra si nenechá sáhnout na nohy, celou ji to rozhodí, takže postoj si musí vyrobit sama, opravovat ji nemohu, pouze postavit jinam.
Možná to bude znít divně, ale já si ze všech titulů nejvíce cením Výborné 3 z výstavy v rakouském Tullnu, kde Ashra byla ve třídě s celkovou vítězkou výstavy a tedy byla velice hezká.
No a na závěr ještě "výbornou" příhodu. Vystavovaly jsme se v Mladé Boleslavi, v příšerném vedru. Takže jsem běžela svůj kruh šampionů, postoupily jsme o nejlepší fenu, tedy další běhání v kruhu a pak o nejlepšího faraona, tedy třetí kruh za sebou. Načež se zeptá rozhodčí pana Karbusického, který měl nejlepšího psa, zda není unavený a mě splavenou a pomalu před infarktem po třech kruzích si nevšimne, ach jo.